Březen 2017

Omluva

30. března 2017 v 13:29 | Snílek |  Poezie
Z myšlenek zase pár veršů...

Duch

26. března 2017 v 12:39 | Snílek |  Poezie

Občas

4. března 2017 v 21:56 | Snílek
Zdá se mi
že po cestě kterou kráčím
už nemohu jít dál
jako by jen krásný sen
se v myšlenkách mých zdál
a kolem rostla zhoubná klec
mám pocit,
že jsem pitomec
občas jsem o tom přesvědčen
že všechno krásné je jen sen
.

Slibuji

3. března 2017 v 20:20 | Snílek |  Myšlenky


Dívám se do tvých očí a snažím se v nich něco vyčíst. Sám nevím, co přesně by to mělo být. Snad kousek ryzí pravdy, který by mi dopomohl k tomu chápat svět. Když nad tím tak přemýšlím, připadám si pošetile. Všechny světy, které se odehrávají v mé hlavě. Všechna slova, kterou nebudou nikdy vyslovena. A má dětinská touha následovat někoho, koho považuji za světa znalejšího. Být stále v pozoru a přitom ve stínu vlastních myšlenek. Dívám se do tvých očí a snažím se z nich vyčíst svět - ale neuvědumuji si přitom už, že ten samý svět, jako se odráží ve tvých duhovkách, je i v těch mých. Neuvědomuji si, že na každý jednotlivý otazník, který se zjeví v mé mysli, si můžu sám odpovědět. Jsem-li bezradný, zničen a sám, můj svět truchlí se mnou. Ale já už nechci truchlit. Chtěl bych vystoupit ze svého stínu a nechat ho se rozplynout. Alespoň jedenkrát. A potom by to už snad mohlo jít snadno... Nechci stagnovat na místě. Příliš mě děsí tváře ztracených lidí, kteří svému stínu odmítli čelit, a kteří se v bezútěšnosti vlastních myšlenek nechávají rozptylovat dalšími stínidly a jsou přesvědčeni o tom, že za ně druzí přeberou zodpovědnost. Nepřeberou. Leč, všichni jsme jedno a totéž. Spojuje nás jedna a táž cesta, která říká "buď šťastný". K tomu, abychom ji pochopili, ovšem potřebujeme najít odhodlaní sami v sobě. Ne vždy je lehké ho hledat. Někdy, když už je člověk příliš pohlcen svými vlastními démony, upadne do tak hlubokého žalu a otupělosti, že najít nějaké další odhodlání se jeví jako zcela nemožné. Jsou miliony, ba ne - triliony špatných pocitů, ve kterých bych mohl ztratit sám sebe. Ale já nechci. Toužím se povznést nad své vlastní myšlenky. Toužím po vytvoření světa, ve kterém nebude místo pro bolest a otupělost nebo kterékoliv jiné destruktivní pocity. Lidé nad mou hlavou létají - a já se nemohu spoléhat na to, že mi některý z nich pomůže nalézt má ztracená křídla. Chci si znovu uvědomit krásu té mozaiky, ve které žiji. Slibuji, že až se znovu podívám do tvých očí, budu již vědět.