Vesmíre, nezlob se!

Září 2014

Říše divů

30. září 2014 v 20:33 | Rina |  Poezie
Píšu si pro radost, tak proč si něco nezarýmovat jen tak z chuti?
Chci více než mohu si vzít.
Kousky ledu toužím zapálit.
Nanést střípky svých pocitů na štětec,
snad něco jimi namalovat.
A výšlap třemi kroky zdolat.

A přát si jedno nesouvislé přání za druhým…

Když z komínů zvedá se štiplavý dým,
zpět do peřin
já se chci schovat.
A nechat ráno ještě chvíli snít noc.
Je toho moc?
jak tak čtu si po sobě
seznam přacích nemožností,
vzpomínka na Alenku se mě
zhostí.

Řekni mi,
žes nikdy netoužil ...

Myšlenkám svým jen tak dát volnou hřívu,
občas v prchlivém dni
vzít nohy na ramena
a utéct
do říše divů.

Lhář

28. září 2014 v 19:26 | Rina |  Poezie

Věříš mi?
Tvůj hrdelní smích zfoukl plamínek naděje.
Za okny valí se únorové závěje
lží.
Divadelní hra již spolkla poslední dialog,
byť diváci nejsou vrháni ze židlí,
ba ani netleskají.
Pocity marnotratnosti přikryl smog,
už ani krok,
ticho výčitky krájí.
A za okny doznívá poslední zoufalý křik
raněného zvířete
padajícího do milosrdné agónie.
Netrvalo to ani okamžik,
cos otočil se
a v tom záchvatu smíchu
své roli jsi zatleskal,
za výkon hodný profesionála
neskrývals pýchu
a jak by nic,
šel jsi dál.

Než se rozední

22. září 2014 v 20:56 | Rina |  Poezie
Za okny tančí hvězdy,
tančí na ocasech letících komet,
které jakbys měl přehlédnout.
A na všechny ty chvíle,
kdy naději ve svíčkách nechal jsi žhnout,
neměl si vzpomenout.

Smích z oken šťastných rodin
zalehne ti v uších.
Záblesky roztříštěných snů,
jak nespatřených hvězd
v koutcích galaxie,
oslepí tě.

Teď ale nesmíš zvírat oči
před nocí.
Jen jediná hvězda tvůj
osud má v moci.

K nohám snáší ti přání nevšední.
ty jen zastav ten pád,
než se rozední.

Co se skrývá pod prachem...

18. září 2014 v 18:36 | Rina |  Poezie
Menší rádoby poetická chvilka. : )
Když hodiny radniční píseň zpívají
a hvězdy k očím se nám dívají,
poklady pod prachem času dřímají.
Jsme v jinotaji.
Jak dlouho tu budeme?
A co jest cílem naší cesty?
Čas před námi mnohé tají.
Nespomaluje,
nepospíchá,
je v nás -
v našich plicích dýchá.
A když znovu zaslechneš
jak zvony bijí,
dej pozor,
ať vzpomínky tvé
nerozbijí.

Mimo realitu (Prolog)

17. září 2014 v 18:15 | Rina
Takový menší pokus...

Čas vypršel

7. září 2014 v 10:10 | Rina |  Poezie
Taková jedna z náhlého popudu ...

Ztrácím se,
když čas běží,
aby neujel mu rychlík
na konec světa,
kam dojede jen stěží.
Slovo, věta,
není čas na žádné
vyprávění,
vzpomínání,
snění.
Už mi to jede,
už musím jít!
Tak hlavně …
nezapomeň žít.
Jasně, jasně,
mějte se krásně,
můj čas už vypršel,
tak abych
zase šel.

Poslední lampión

6. září 2014 v 9:57 | Rina |  Poezie
Jak se naděje může rychle změnit v beznaděj... Dávej si pozor kam letíš ...

K nebi již bloudí i poslední lampión,
tam, kde tisíc srdcí je
a střepů milión.

Jen tak vznášejí se oblohou,
neb na zem již nemohou.
Střepy hryžou
do jejich papírových těl,
kousek světla,
co v nich tkvěl,
zprošťují z nebe,
pouští do pekla.
Je i tebe,
hvězda se zřekla.

K nebi již zbloudil i poslední lampión,
tam, kde tisíc srdcí je
a střepů milión.

Bezmoc

1. září 2014 v 19:50 | Rina |  Poezie
Tvůj hrdelní křik
je mi tak vzádelný,
na rtech mi zbyl
jen úsměv zmámený.
Jak asi chutnají
morky tvých kostí?
A jak bych já mohl tě
někdy mít dosti?

Párat ti hrdlo,
když řveš jako zvíře,
nikdo tě neslyší,
v tý temný díře.
Dokonce ani já,
jak tečou mi přes bradu
důkazy o hladu
v červených tocích,
šidíš na krocích,
vzdáváš se.

Jsem tu jen já
a mý kručící břicho.
Jsem tu jen já
a ječící ticho.

Déšť z minulosti

1. září 2014 v 16:36 | Rina |  Poezie
Dotkla jsem se veledíl,
slavných kousků z historie,
nejkrásnější beletrie,
věčný mrak z nich pil.

Po světě je rozkropil
z minulosti do dnešního času,
neztratily jasu.
Prach je v pohybu,
ruce zvědavých ho stírají
se vší pečlivostí.
Ne jak mrtví zmírají,
to už zbyly by z nich
jenom kosti.
Ale ony stále živé jsou,
leč tíhu života
již nenesou.

Jednou napršely
a od té doby
prší stále.