Vesmíre, nezlob se!

Červenec 2014

Do zapomnění

27. července 2014 v 22:14 | Rina |  Poezie
Jen tak...
Osamělý sen,
co chtěl být
...jen.
V myšlenkách mých
rozpouštěl se
a měnil tvary,
jako obláček na obloze.
Hlavou mou plul
si dlouze,
zcela podvolen
své vlastní touze
udělat mě šťastnou.
A až se světla zhasnou
zase pohltí mě.
Bude tou blaženou
útěchou
v dlouhých dnech.
Když zjevil se,
vždy docházel mi dech.
Byl představou všeho
a ničeho,
kaňky barev
na šedých zdech.
Svět byl v něm
o tolik krásnější.
Šeptal mi,
vábivou melodii
pobrukoval.
Realitu do kapsy
od riflí schoval
a já se na dlouhé
okamžiky
ocitala jinde.
A pak,
v pouhé
vteřině
zmizel.
Možná jinam šel,
on a jeho múza..
A tak já a moje
blůza
šly jsme taky dál.
Někdy vzpomínám
na to naše snění,
od rána do večera,
od večera do noci
a dál
až do zapomnění.

Černobílý příběh černobílého pajduláka

25. července 2014 v 20:06 | Rina |  Poezie
A ještě jeden jen-tak pokus. :)
Jen černobílý pajdulák
na černobílé šachovnici.
Šel jsem nástrahám
té černobílé cesty vztříci.
Věděl jsem,
že bílí jsou mí přátelé
a černí … ti zas ne.
Věděl jsem,
že dny mají být probdělé
a noci … ty zas ne.
Věděl jsem,
že já jsem obyčejný,
ale král … ten zas ne.
A tak jsem si jen hrál
tuhle černobílou
hru na život,
mlčky čekal,
jak to vlastně dopadne.
A když jsem
zrovna jen tak líně
na políčku stál,
zvláštní sen se mi zdál,
jak unikl jsem
ze světa bez barev.
Pak ale,
když procitl jsem,
na mých rukou
byla moje
černobílá krev.
Chybějící barvy,
jedna z týhle hry vad.
Možná jsem blázen,
když věřím,
že měl bych je rád.
Ano,
nejspíš měl,
jen kdyby zrovna
nezazněl …
šach mat.

Zmrzlá růže

25. července 2014 v 19:10 | Rina |  Poezie
pokus
Zmrzlá růže,
kdo jen za to může?
Že je to již jen
... zmrzlá růže.
Snad nechtěla žít,
neměla trnů dost?
Či zmrazil jí někdo,
jen tak,
... pro radost?
Navždy už zůstane
otrokem ledu,
vdechnout jí život
to už
...nedovedu.
A když tak držíš
tu zmrzlou růži,
v duchu si říkáš,
jak nerad bys byl
v její kůži,
kůži otrávené ledem.
Věř,
že lhostejnost
je tím největším jedem.
Z pohledu na ní
v zádech tě mrazí,
jí už však nikdo
nikdy
nerozmrazí.

Možná...

22. července 2014 v 17:56 | Rina |  Poezie
Možná(a šest teček)

Směju se na hladinu,
když vsává mě do sebe
a já padám.
a skoro už nevidím na nebe,
jak vody nad mýma očima
je čímdál víc.
a jak proudí do mých plic
neochvějně a houževnatě.
Čekám až pohltí mě světlo,
nebe, či snad peklo?
Jsou to ale jen pohádky
a
promiňte,
že nemám času na hádky.
Slunce mizí za okraj,
vůně letního večera,
ráj.
Jsem odevzdaná tomu okamžiku,
slova psaná už mi nestačí.
Chci se vytratit
jako sníh počátkem března.
Tam,
kde je svět jinačí.
Svět,
který nikdo nezná.
A možná je to jenom nicota,
co následuje,
když vyhaslé jiskřičky života
stanou se popelem.
A možná budu mít křídla,
kdo ví,
možná se stanu andělem.
Možná budu mrtvou
nemrtvou,
ale živote,
už teď nejsem tvou!
Možná,...
..
.

Klíč

21. července 2014 v 9:34 | Rina |  Poezie
Jedna k ukrácení dlouhé chvíle ...
Pod snovým závějem zítřků,
zapomínám na vůni dneška.
Chvíli vznáším se
ve stavu bez tíže,
pak náhle i chůze zdá se
mi těžká.
A když padám ze snů
do reality,
pro pár lhostejných
zamrkání.
Přemýšlím,
co je svět,
kdo jsem já,
a ty
a
jaký klíč mám použít,
až najdu

dveře s nápisem

"Žít."

Trosečnice Rina

12. července 2014 v 21:32 | Rina |  Myšlenky

O loteriích, kostlivcích ve skříni, lásce k písmenkům a
dalších pitomostech, co mi nedaly spát.


Vítr a Vlk a Samota

10. července 2014 v 17:22 | Rina |  Poezie
Jsem jen vítr,
přec nic mě nebolí.
Jen tak česám koruny
stromů
se svou rolí nerolí
mám být snad smířená?
Být pouhým pozorovatelem
všeho a ničeho,
dobra a zla
a vás.
Znovu, zas, zas,..
až do úplného zbláznění,
že již neslyším svůj hlas.
A není nikdo,
s kým byli bychom si souzněni.
My,
co se jen díváme,
možná i vlastní vinou,
ale přec,
nepoznáme žádnou
z života krás.
Jako kvítka
naše sny zhynou
a nechají nás
ztratit se v samotě.
Jistě,
ta přece vlky neleká,
když dává jim dobrou noc,
ale také na jejich
probuzení nečeká
a křičí-li ve své noční
můře,
ona …
jim nejde pro pomoc.

Tma

9. července 2014 v 20:58 | Rina |  Poezie
Jen tak...

Když svit hvězdy večernice
zlíbal mi obě mé líce.
Když souhvězdí orion,
vzbudilo obdivů v mně
milioń.
Když líbezný plášť
madame Tmy
přikryl i mou zášť
a dal obživnout mé sny.
Ano,
to bylo vskutku
očistně krásné
a přito nestačilo nic
než nebe
tmou zahalené
a přesto jasné.

Pampeliškový ráj

9. července 2014 v 20:29 | Rina |  Poezie
V ráji pampelišek
chtěla bych se schovat.
Pod hlavičky těch
žlutých květů.
Jsem tu
a nejsem tu.
Schovaná před světem,
opilá vůní nektaru a medu,
zapomněla bych na
příchuť jedu.
Tam,
v ráji pampelišek,
vysněném úkrytu
jedné z mnoha
šedých myšek.
Tam bylo by tak božsky krásně,
že skoro,
chtějí se mi z toho
skládat básně.
A než odkvetly by
žluté květy,
už nevěděla bych,
kdo jsem já,

ani kdo jsi ty.

Jen ta sladká chvíle zapomění,
a já
a pole pampelišek,
třebaže jen do rozednění.

Pomněnky

9. července 2014 v 19:57 | Rina |  Poezie
Taková jedna myšlenka obalená v nedokonalých slovech, neb proč? Dokonalost neexistuje.

Každá nebo žádná

1. července 2014 v 11:57 | Rina |  Poezie
. . .