Vesmíre, nezlob se!

Červen 2014

Tom Odell - Another Love

28. června 2014 v 20:48 | Rina |  Hudba
...

Tvá [slza věčná, úsměv pomíjivý]

28. června 2014 v 10:41 | Rina |  Poezie
Neholduji zemské přitažlivosti,
nemám srdce,
nemám kůži,
nemám kosti.
Vznáším se vzduchem 
skrz nehmotné světy,
hravě deru tě do nich,
mezi otazníky, tečky,
čárky, věty.
A ty mi s věrností
napospas
mlčky nasloucháš,
jako louka bzučení
čmeláků a včel.
Jsem vše,
co jsi kdy chtěl.
Jsem jiskra
ve fádních zdích
starých domů.
Jsem jediný blesk
mezi smrští hromů.
Jsem slzou na tvé
tváři,
paprskem,
co ve tmě září.
Hledám s tebou
světlo,
když procházíš
se černou zahradou
politou hrůzou.
Jsem tvou,
schovanou,
starou známou,
múzou.

Moa Lignell - You had it all

27. června 2014 v 16:29 | Rina |  Hudba
Další píseň, co mě zaujala. :)

Myslím, že chci žít.

25. června 2014 v 21:01 | Rina |  Myšlenky
Dne 25.6.2014 přišel do mých myšlenek důležitý objev a sice:

Padal sníh,..

25. června 2014 v 18:03 | Rina |  Poezie
Je červen a tak je nadpis "Padal sníh,.." poněkud absurdní, chápu, jenže někdy ani červnové sluníčko ledy neroztopí - nebo spíše, jak které ledy.

Foster The People - Best Friend

21. června 2014 v 22:09 | Rina |  Hudba
Hm, hm, v těhle hodinách už moc nepřemýšlím, ale tak čistě kvůli "melodii" mě zaujal song Best friend od skupiny Foster The People, od níž jsem si už dřív oblíbila song Pumped up Kicks (, který jsem si tedy i zahrála na svou Nashvillku, neb tomu nešlo odolat) ... A ... uhm ... asi bych se vážně měla přestat pokoušet sesmolit byť jediný smysluplný odstavec, když můj mozek má zkrat už tak od šesti večer. Takže. Končím. Radši. Ale tu písničku si tedy přidávám zde do tohodle svého "blogového playlistu" :-)(Nebo jak to jen nazvat?)

Červená

18. června 2014 v 6:42 | Rina |  Poezie
// s věnováním pro červenou barvu a pro svou babičku, přidávám další amatérskou básničku.
Ach,
pěji ódu barvě karmínové,
v níž cítím se jako Dáma
s velkým Dé.
A jak procházím se
parkem a míjím
škrobené oblečky
šedé...
Tak krásně se v nich
vyjímám,
když červené
šaty mám.
Červená,
to je barva vášně,
na kterou nelze
shlížet vlažně.
Je to ďábel
v přestrojení,
který i
ze zapomění
probudí tě
svým sametovým
nespoutaným
hlasem.

Červená je
barva barev,
je to
růže,
srdce,
krev.

Nostalgie

17. června 2014 v 13:38 | Rina |  Poezie
// Taková ta dlouhá chvíle ...

Bříšky prstů
dotýkám se trsů trávy,
v ranní rose
schovaných čtyřlístků.

Z okna line se vůně kávy.

A já usmívám se na modré nebe
sluncem prozářené.
Z rádiové krabičky
uniká tichá melodie
Lany del rey.

A na okamžik kratičký
zaplaví mě pocit radosti
nebo možná
jen její věrné parodie.

Chtěla bych takhle zůstat navždycky,
ráno,
vůně kávy,
nostalgie.

Tajemství osamělých srdcí

14. června 2014 v 16:59 | Rina |  Poezie
Osamělé srdce
odbíjí právě půlnoc.
Na obloze září
tmavá noc.

Osamělé srdce
bije pro pomoc
před chladem
listopadové
noci.

Hvězdy mu nepřejou.
Stáčí se v mléčné
dráze svojí moci.
Slzy z obličeje tečou
a pak zamzrají.

Dechy se tají.
Ticho.
Je to tajemství
všech osaměle
bijících srdcí.

Bim bam,
odbíjí naposled,
když všichni spí.
Až se probudí,
už nebude co slyšet.

Hořká ironie.

Srdcem kráčí mráz,
zabijí jeho odhodlání.
A plní mu to poslední přání...
… nic necítit.
Zmrznout.
Nebít.
Nebýt.

N-e-m-y-s-l-í-m

6. června 2014 v 22:48 | Rina
Hmm...

Nenávist

3. června 2014 v 18:55 | Rina |  Poezie
Někde jsem slyšela, že je dobré pouštět svoje pocity ven a nedusit je uvnitř. A ona je to pravda - co je moc - to je moc. A to se nedá zvládat.
Mám vztek na celý svět,
co zametl mě pod koborec.
Sakra,
vy blázni,
povolte ty drápy z mýho těla.
Víte,
docela dost to bolí.
No tak,
kolik chcete,
co to stojí?
Je směšné,
že i za svobodu mám platit.
A víte vy co,
nevezmu do zaječích,
nehodlám se ztratit.
Ustojím nenávist ve vašich očích,
ať poznáte taky trochu tý
ďáblice dřímající ve mně.
Tak pojďte "hrdinové",
v těch vašich nejistých krocích.
Ha, ha,
tady mě máte,
zoufale šílenou holku
do krve zdrápanou.
Co tam máme na programu dál?
Hm, zahrajem si kopanou?
S živým míčem?
Proč ne,
v nenávisti pravidla nevládnou.
A.Já.Nebudu.Brečet.
Máte už dost?
Protože - já bych - s dovolením,
ráda odešla nikoliv po kouskách,
ale celá.
Ovšem děkuji za tuhle vaší hru,
díky ní cítím se probuzená,
bdělá.
Tak co?
Ještě pořád jsem
pod kobercem
zametená?

Zamknutá

3. června 2014 v 11:33 | Rina |  Poezie
Zamkla jsem se v kleci
na deset západů...sama před sebou.
Prosím,
neodemykej.
Nech mě tady,
klíčem nesmýkej.
Nechci slyšet ten zvuk,
jehož následovníkem je
pohled ošklivé reality.
Mám všechno,
co jsem chtěla,
ale nejsem harfa...
...tak nehraj na mé city.
Chci se skrývat za mřížemi z oceli,
celou sobotu,
celou neděli,
celý týden,
celý měsíc,
celý rok.
Prosím,
nedělej ten hloupý krok.
Nech mě zamknutou.
Nech zrezivět
na zemi
klíč.
Nepouštěj mě ke mně,
stejně bych utekla,
bůh ví kam -
- pryč.