Ahoj čtenáři - náhodný zbloudilý. Vítám tě na svém blogu, který je úschovnou spousty podivných myšlenek
- vesměs všedností a snění. Našlapuj zde tiše. Děkuji.

Květen 2014

Ta z knižních románů...

27. května 2014 v 18:06 | Rina |  Poezie
Láska z knižních románů,
když milovaný
budí svou milovanou
polibkem po ránu.
Když přítomný je jen
ten prostý, upřímný, syrový
cit,
pro který srdce každé
dívky o sto šest začne bít.
Otáčím stou stránku,
vztah dvou "dokonalých"
utrpěl pár šrámků,
ale jinak zůstává stejně
nedotčený jako
na začátku.
Téměř jako pohádka,
s věnováním pro
zlobivá kůzlátka
na dobrou noc.
Naivity je v ní
příliš moc.
Dvoustý, třístý list,
pod mou ruku
začal se plíst.
Opět našli útočiště
ve svých laskavých
náručích.
Ta nasládlá vůně
rozlézá se všude kolem
mámí můj čich,
i zrak.
Vážně to tak chodí?
Princ s princeznou
dlouze se milují
a za okny není
žádný drak.
Nebo je to prostě....
brak.

Jak jsem se vzdala...(hořkosladkým slzám)

23. května 2014 v 18:59 | Rina |  Poezie
Ztracím se v pokoji
zahaleném temnotou.
Co mě čeká,
co osud mi strojí.
Jablko v mé duši
už rozkrojil.
Snům dala jsem sbohem.
Za dalším krokem,
shledávám ozvěnu
svého naivního hlasu.
A s údivem v něm
rozpoznávám krásu.
Neviňoučkého a toužícího
jasu,
který toužil být spasen.
Ale nyní,
co s tím kdo zmůže.
Semínka naděje zasel,
ale nevykvetla ze mě
...žádná růže.
Jen plevel,
který ztratil i svůj
vlastní hlas,
tělem lije se mu
strach a třas.
A z pod řas
tečou mu slzy
hořkosladké.

Kdo tě miluje

17. května 2014 v 14:32 | Rina |  Poezie
Kdo tě miluje,
ve světle i v prachu.
Kdo tě miluje,
nastaví kvůli tobě
svou tvář i
strachu.
Kdo miluje
tvou schránku
i poklad v ní.
Pro koho jsi
sladký dort jahodový,
který s lačností zvířete
sní.
Kdo tě miluje,
když slunce zapadá
a lampy zhasínají.
Pro koho bdí
tvá dobrá nálada.
Pro koho
tvůj pohled jihne
a pochyby tají.
Je toho vůbec někdo schopen?
Já a má dívčí fantazie,
objekt nepochopen.


Možná...

17. května 2014 v 14:31 | Rina
Možná jsem jen pouhou hračkou,
co prošla ještě v záruce.
Možná dám se srovnat s pračkou,
alergickou na ruce.
Nic nejde dát tam
a nic nejde dát zpátky.
Možná proto,
že ovládat se nedám
pouhými drátky
a obecný manuál,
k tvému zděšení,
je na mou duši krátký.
Protože víš,
možná,
že nejsem jenom věc neživá.
Možná pod vší tou loutkovou
fásadou,
něco živého přežívá.




Srdce přelomený

17. května 2014 v 14:30 | Rina |  Poezie
Srdce svý si rozpulíš,
pak královsky si zabulíš.
Nad svalem,
cos rozpulils mu vejpůl.
A teď vyjeveně zíráš,
jak v plotě kůl.
A není možný,
aby ses z místa hnul.
Kdo to vymyslel,
jakej vůl?
Že srdce přelomit jde
na půl a půl.




Křídla mých přání

17. května 2014 v 14:29 | Rina |  Poezie
Zlámaná křídla mých přání,
do obličeje slzy mi vhání.
Jednu po druhé,
stékají po mé tváři.
Cítím déšť a burácení stromů,
leč slunce na obloze září.
Naděje přeštíply se vedví,
zbytky z nich tkví
pod neprůstupnou tmou.
(Zahlcují mysl mou.)
A je to tak strašně nostalgický,
dívat se na ty zlámaný křídla
a vědět,
že zlámaný jsou a zůstanou
už navždycky.



Světlo ve tmě, naděje ve lži

17. května 2014 v 14:28 | Rina |  Poezie
Popínavá břečťanová světla
se rozlézají po tmavé stěně.
Do tváře naději mi vmetla.
Tu,
která nyní
topí se ve tmě.
Neústupné husté černé mlze.
Nelze vidět skrze
nic,
než tu rozlezlou faleš
a
na suchých rtech
visicí lež.
Dál putuje po zdech
dnem i nocí,
posměšně se hihňá,
však má mě...
...ve své moci.


Východ a Západ

17. května 2014 v 14:27 | Rina |  Poezie
Západ tam,
kde slunce svit mizí.
Východ tam,
odkuď světlo se noří.
Srdce tam,
kde střípky nadějí se boří.
Na temnotu také lehké je narazit,
avšak pozor,
tuto potvůrku,
těžké je porazit.
Srdce bolí,
city se drolí,
temnota do nitra proniká.
Jen to tělo hostující,
noclehárna
a jeden ponocující.
Směj se tomu,
neroň slzy,
dívej se na východ,
nikoliv na západ,
slunce mělo by vyjít brzy.



Pro jednu mrtvou vzpomínku (y)

17. května 2014 v 14:26 | Rina |  Poezie
Přicházejí a odcházejí,
tak živé záblesky
ve chvílích prázdna.
S myslí scházejí se
a rozchzázejí
jako odlesky
na černobílých fotografiích.
Chci říct,
chci změnit,
ale je to jen minulost.
Proudí živě mými
myšlenkami,
je nenasytná,
nikdy nemá dost.
Nutí mě vracet se
ke koncům i začátkům.
K větám na rozloučenou
i k příběhů počátkům.
Má oněmělá historie,
vždycky tam byla,
ve mně žila a žije.
A sem tam srdce
jen pro ní jedinou
bije.
Stojí to však vůbec za zmínku?
Tolik slov a pocitůpro jednu mrtvou
vzpomínku.




Chtěla bych...být múzou políbená

17. května 2014 v 14:24 | Rina |  Poezie
Polibek múzy,
dostat bych chtěla.
Pro ten bych já
i půl noci bděla.

Jednu
super žhavou pusu,
vonné svíčky,
kytky na ubrusu.

Ach,
jaká romantika.
Ještě tak vědět,
že se mě týká.

Polibek múzy
pro ten já bdím.
O chuti těch rtů
i půl noci sním.


Déšť

17. května 2014 v 14:23 | Rina |  Poezie
Pochmurný den podzimní,
kapky svázané do velkého deště,
bubnujíc na deštníky,
ještě, ještě.
A botou do louže,
následuje nemilé zjištění,
říkajíc, že povrch orosený deštěm klouže.
S kapkochytačem nad hlavou,
jen tak stát na rozbahněné zastávce.
Prozpěvovat si melodii chytlavou,
dlouze či krátce.
A pociťovat, jak šauma efekt z vlasů mizí.
a vložka od bot nasakuje.
To vše k prosté otázičce vybízí,
kde jen se to slunko, sakra, poflakuje?



Cesta

17. května 2014 v 14:23 | Rina |  Poezie
Oplývaná nadějemi,
kráčím dál.
Chlad proniká až do morku kosti.
Slunce dávno zapadlo za hory,
je mi zima,
nemám šál.
Oplývá mě tichá
nepřátelská němota.
Brýle a v nich slepota,
ať nevidím ty drápy
zlých stromů.
Ještě je brzy se vzdát,
osud mám ve svých dlaních,
do svítání....
budu se s ním prát.

Má, ale nedá,
však baví ho lhát,
kolik ještě,
on,
chtěl by jen brát.
Z mračen do deště,
právě jsem vkročila.
Je vůbec to světlo
na konci tunelu?
S trochou naděje,
snad aby mi stačila.

...
Svého šťastného konce
se doberu.



(Špatně se jde.
V patě mám
půlmetrovou třísku.
Z deště do horkých písků.
Náhle...
přeji si jen zchladit
se pod několika
palmami.
Jen pojď,
neusínej,
věř...
snad brzo,
bude to za námi.)


Hoří touha

17. května 2014 v 14:20 | Rina |  Poezie
V uších hoří touha,
utiší jí chvíle pouha?
V uších touha hoří,
vše kolem vrhá do stínů,
hradby boří.
Z temnoty do světla
tiše našlapuje,
před námi se noří.
Je rudá a vznětlivá,
vše kolem zapaluje.
Stálá i prchlivá,
ona, horká múza,
po pokoji pluje.
Strhává nás do svého víru,
taví srdce, láme,
dělá do nich díru.
A ta jen splašeně bijí,
touze jsou poddaní
a
rozum okatě míjí.



Slova útěchy

17. května 2014 v 14:19 | Rina |  Poezie
Slova útěchy,
zazněly právě,
ale já už nevnímám nic.
Slova útěchy,
znějí dál,
přýbývá jich víc a víc.
Je to dobré,
slečno Alisho,
nejspíš mělo to tak být.
Já to chápu,
drahý Seane,
ale s takovou ránou v srdci,
nelze přece žít.
Slzy padají,
padají pro mé nehybné tělo.
Snad i mě,
plakat by se chtělo.
Ale já už necítím.
A vše zahalené v černosti,
oči přítomných jakoby spaly,
postrádají jiskry bdělosti.
Slova útěchy,
ještě doznívají.
Vzpomínky jsou všude kolem,
mezi lidmi vrávorají.
Ticho už jen vzlyky krájí.
Vrať se,
křičí v zufalosti,
chtíc znovu vidět mou tvář se smát.
Oheň života v tom mrtvém tělu,
oni touží rozdmýchat.
A já se jako múza vznáším,
pomalu se rozplývám,
gravitace pozbývám.


Oči zimy

17. května 2014 v 14:16 | Rina |  Poezie
Křehká dáma prochází,
v korzetu ze sněhových vloček.
Utone kvítí,
zbaví se slunce.
Nebe zahalí do skvostné běloby,
široko daleko živého není.
Sníh křupe pod nohama,
ztrácíš se v snění.
Ledové rampouchy tisknou se k parapetu,
jistá bílá dáma,
brání teplu při příletu.
Sleduje vločky,
jak tančí si ve větru.
Mlčky,
každý lapá po dechu.
Umělecké dílo,
jež sama vytvořila.
Krajinu bez kvítí,
krajinu bez života.
Holé stromy
a hrobové ticho,
nekonečné pláně,
mrtvo či živo..
Křehká dáma celá v bílém,
otáčí hlavu k oknům,
v každém z nich svícen,
teplo vyzařuje z domovů.
Leč venku život spí,
pravé srdce lásky,
bije o mříž, rozvírá se..
Oči zimy plují po krajině,
opuštěná zdá se,
v závoji z mrazu.
Jen ona čarovná,
v lidech nachází víru.
Její dotyk pálí na venek,
a uvnitř příjemně hřeje.
A kdo se za NÍ otáčí?
Nikdo, než krajina němá,
kouzlo, jež vykouzlila.
Svícen, co neuhasl.
Pozorovatel, který
nad její mocí žasl.
Ledové oči
z chladného slunce.
Volají do nicoty,
tiše a tence.
Sledují kabátek bílý,
co z hedvábí tkaly před chvílí.
Jejich pohled každý tvor odsoudil,
nenávist a zlobu do ní člověk zasadil.
A ona přesto,
tichá dáma,
kouká kouká
do neznáma.
A pohlcuje z lidí zlobu,
až všechnu dosítě ji zachytí,
příjde jaro, úsměv, nové bytí.
Jak smutný její osud je.

Bílý dáma zvedá své noblesní šaty,
se smutným ohlédnutím vzlétává k nebi,
ten kdo jí uvěznil v poutech němého snění,
i on se zvedá s rampouchem v srdci
a míří do hlubin po setmění.

Navěky nenáviděná,
navěky milována.
...

Kdo jsem?

17. května 2014 v 14:16 | Rina |  Poezie
Kdo jsem,
ptám se každé ráno.
Kdo jsem,
dosud není mi známo.
Kdo jsem,
ve světě,
kterého se straním.
Jak se cítí ten,
jehož srdce jen tak raním.
A tu ránu nezahojím.
Kam patřím,
v téhle stavebnici.
Jsem v rubu nebo v líci?
A co mám tobě říci?
Mám o tě bojovat,
či se tě zříci.
Mám vzpomínky
na tebe uchovat?
A je třeba
pláče nebo smíchu?
Abych poručila,
tomu mezi námi,
tichu.



Tři drápy

17. května 2014 v 14:15 | Rina |  Poezie
Jako hrůzná kresba tuží,
zlá potvora pařáty tasí,
ať mohu si prohlédnout zblízka ty krásy.
Ostré a dlouhé,
tři drápy pouhé.
Tři stačí.
Útočí na mou duši,
srdce splašeně buší,
obloha modrá nic netuší.
Slunce hřeje,
ptactvo pěje,
lidé se smějí.
"Co mám dělat?"
Nestvůry v nitru ptej se.
Ta radí:
"Prohraj s životem,
vzdej se."
Mou mysl souží,
po nadvládě touží.
Zbývá jen času trošičku,
pochmurná krajina,
slzy na krajíčku.

Píšu řádky, píšu verše

17. května 2014 v 14:14 | Rina |  Poezie
Píšu řádky,
píšu verše.
Táhni zpátky,
nech mě.
Jsem prostě taková,
že to nezní příliš poeticky.
Občas náladová,
někdy myslí-cí nelogicky.
S hlavou v oblacích,
ztratila jsem se realitě.
Teď vím,
teď konečně vím,
že nesnáším tě.
První zvonění.
Nepřibližuj se,
šelmo.
Já nejsem divoká zvěř,
možná jsi to nepostřehl,
teď tomu však prosím věř.
Nechci tvoje pochopení,
nechci být probuzena z věčného snění.
Nechci být tobě podobnou,
ztrať se,
nech protentokrát oběť živou.
Druhé zvonění.
Mělo mi to dojít,
až příliš byl jsi dokonalý.
Nech oběť pojít,
samotnou a zasněnou.
Jsi nebezpečný,
nejsi dokonalý.
Jsi jen šelma,
vyhladovělá,
hladem znecitlivělá.
Třetí zvonění.
Píšu řádky,
Píšu verše.
Táhni zpátky do pustin,
nech mě.
Zasviť očima na obět za mnou, předemnou, vedle, opodál.
Nech mě už konečně,
protože nevím jak dál.
Protože se slzám neubráním,
k šelmě lásku neutajím,
sama se tím zabíjím.
Tak ušetři oběť,
nech jí pojít samotnou,
nechtěnou,
tebou nezničenou.
Ticho. Zvonění zamlklo.
"Děkuji"


Nevěrný kapitán

17. května 2014 v 14:12 | Rina |  Poezie
V osamělém moři vzpomínek,
hlídám si ty,
na kterých mi záleží.
Pluji dál a dál,
od jednorožců a manekýnek,
až do končin,
kde není radno,
vplouti takhle při noci.
Myšlenky tvé,
čtou si snadno
a duši tvou drží si v své moci.
A úsměvy jak ledy v Grónsku tají,
to se ti nahoře opět mají,
zas mohou se posmívat,
že na tom světě,
nejsem rád.
Ach,
stačí jen kormidlo otočit nazpět,
do světa duhy a radovánek.
Ale ta temnota,
přecijen trochu,
lebedí si v mém uchu.
Tak proč nezůstat ještě na malou chviličku,
ty,
kdož čte výlevy ztraceného,
hloupý hloupý človíčku.
Při honbě za vzpomínkami,
již strádám i sebe samého.
Bim, bam, bum,
odcházím,
po soumraku,
do světa zapovězeného.
A kormidlo již teskní po rukách svého kapitána.
Smutné to jest,
že nemělo věrného pána.
Dopluj blaze,
loďko má.
Já už končím,
nasledanou,

říkám a přepadám přes okraj do studeného moře.



Snílek

17. května 2014 v 14:09 | Rina |  Poezie
Hledám,
sním,
nic nemám,
bdím.
Pátrám v nekonečnu,
v ranní mlze,
pustých končinách,
není chvíle,
kdy si spočnu,
naději pomalu zhasínám.
Ztracená v oceánu,
na kůži není šrámu,
v nitru mám však ránu,
otevřenou a krvácející.
Ale tam v pustinách,
kde je jen prázdno,
tam pomoci raněnému snílku nikdy nebylo a není.

Na konci temné uličky
Číhá světlo zelené,
Které všechy noční můry
Z bílého dne vyžene..